Do politiky jsem vstoupil se snahou přispět k dobrým změnám, aby se v našem kraji a celém Česku žilo lépe. Není to vůbec snadná práce, ačkoliv si mnozí myslí opak. A musím říct, že v poslední době je politické řemeslo, nejen u nás, čím dál obtížnější disciplínou.
Nikdy mi moc nešly takové ty předvolební předváděčky a tanečky, nemám potřebu ze sebe dělat někoho jiného, než kým ve skutečnosti jsem. V Poslanecké sněmovně se ale poslední čtyři roky setkáváme s opozicí, která politiku chápe právě jen jako sérii cirkusových vystoupení. Očekává za to politické body a růst preferencí.
Tu partu vedou principálové, které musí cirkusový ansámbl poslouchat stůj co stůj, i kdyby člověk měl být při obhajobě jejich blábolů za šaška. Estrádní vystoupení jsou pro Babiše a Okamuru důležitější než schvalování zákonů, tedy práce, pro kterou byli zvoleni v souladu s ústavou.
Ale víte co, každej špatnej cirkus se dá přežít. Jen ta poslední vystoupení spočívající v panáčkování v červených čapkách, to je už je daleko za hranicí absurdity. A když je tahle podpora Trumpa spojená s opakováním slov o tom, jak nemáme podporovat Ukrajinu v jejím boji proti agresorovi, říkám si, že to už není ani špatná legrace.
V lepším případě to zavání přizdipolitikou, kterou v Československu známe – ať už z Mnichova 1938, nebo následných okupací naší země. A bohužel nejen to – je zřejmé, že přinejmenším část babišovců a okamurovců chce naši zemi zatáhnout na Východ, kde pravidla hry určuje Kreml. A jak se zdá, nejspíš i s podporou současného vládce z Bílého domu.
Opět jsme přímými účastníky “velkých dějin”. Jestli v nich chceme hrát sebevědomou roli země plné odvážných občanů, nemůžeme připustit, aby ji ovládaly šašci, kteří po Poslanecké sněmovně a Senátu pobíhají v červených kšiltovkách a na sítě píší, jako když Kreml tiskne.
Je to na nás, voličích a voličkách. Tak hodně štěstí nám všem, naší zemi a Evropě přeji.
Co by na dnešní Ameriku asi řekl Johny Cash, který v jedné své písní zpívá „There’s a man goin‘ ‚round takin‘ names, And he decides who to free and who to blame“
Jo, a takhle aktuální dění shrnul AI asistent
Politika Donalda Trumpa a jeho evropských následovníků, jako je Andrej Babiš, vůči Ukrajině připomíná chyby, které Evropa udělala před druhou světovou válkou. Podobně jako v době Mnichovské dohody z roku 1938 se i dnes objevují hlasy, které tvrdí, že by bylo lepší přestat podporovat napadenou zemi a usilovat o mír za každou cenu. Trump i Babiš naznačují, že vojenská pomoc Ukrajině je zbytečná nebo dokonce provokativní vůči Rusku – podobně jako Neville Chamberlain věřil, že ústupky Hitlerovi zabrání válce. Tehdy i nyní se ukazuje, že projevená slabost agresora jen povzbuzuje.
Mnichovská dohoda, která měla uklidnit Hitlera a zachovat mír, vedla k pravému opaku – povzbudila nacistické Německo k dalším výbojům. Stejně tak dnes tlak na „vyjednaný mír“ s Ruskem, založený na jednostranných ústupcích Ukrajiny, nepovede k dlouhodobé stabilitě, ale k další agresi. Historie ukazuje, že diktátoři nejsou uspokojeni kompromisem, pokud vnímají své protivníky jako slabé. Přístup, který dnes Trump a Babiš naznačují, tedy ve skutečnosti nesnižuje riziko války – spíše ho zvyšuje.